Něco k počtení-Pravidla blogu

Jana,nemehlo

7. dubna 2009 v 21:19 | Great Mhery |  Nezařaditelné
Jmenuji se Jana. Je mi dvanáct,ostatně jako většině holek široko daleko. U nás na vsi se totiž rodí většinou jenom holky a většině je stejně jako mě-dvanáct let. Jenže já se s nimi nebavím,protože ony se nebaví se mnou. Proč? Všechno to začlo nedávno.

Šla jsem ze školy,my nemáme školu v naší vsi,ale chodím do města,které je poblíž. Mám to asi dva kilometry,takže to ujdu. Vracela jsem se s holkama,to jsme se ještě spolu bavily,jenže najednou na mě jedna vyštěkla:"Jani,hele,jaks napsala ten test?" Musím dodat,že jsem při tom testu trochu podváděla-podvrh,ale řekněte mi jméno toho,kdo nikdy nepodváděl. Všechno jsem Karin řekla,ale ne tak,aby to vyznívalo hrdě. Řekla jsem to takzvaně se soucitem,protože jsem věděla,že Karin sedí v první lavici před katedrou a nemohla podvádět. V tu chvíli,co dořeknu svůj příběh a zakončím větou:"Tak to bylo.Škoda,ale pomoct jsem vám fakt nemohla...",se po mně podívají ostatní holky,tedy Emily,Market,Leni,Renča a Cilka. Karin nedutá a kouká se na sloup. Vím,co si myslí,ale lepší je být ticho. A tak v tichosti dojdeme až domů.

Odpoledne je vše rodičům divné,protože odpoledne obvykle trávím s kamarádkami v přírodě,ne doma. "Co se stalo,že tvrdneš doma jako tvrdý y?" zeptá se mě do očí máma. Nevím,jestli říct pravdu a dozvědět se,že se jedná o žabomyší válku,nebo se vylhat. Pokusila jsem se o to,co dělají vždycky herečky v filmech-aspoň si to myslím,prostě jsem pohodila bujnou kšticí,mávla rukou a řekla:"Však ony se za mnou vrátí,až zjistí mou cenu" To,jak jsem se mýlila svým hereckým výkonem jsem zjistila až večer. Celá vesnice se sejde v hospodě,vede ji Emilina rodina, všichni si povídají. Tehdy jsem potřebovala udělat pár úkolů a přišla jsem později. Z dálky jsem slyšela věty:"No a takhle máchla rukou a řekla,že až si uvědoměj její cenu,tak se vrátěj". Všichni si ze mně dělali legraci!

Druhý den ráno jsem šla do školy sama. O hodinách my holky psali psaníčka s větama,za které by se styděl i ten nejvulgárnější člověk.Nedá se to citovat,ty dopisy mám doma schované,ale pomalu bych se rozbrečela,kdyby učitelka nezačla rozdávat testy. Koukám,že Karin něco podává Leni,Renče a dalším. Je to můj test. Roztrhají ho,vyhodí ho a je to. Nakonec nemám průšvih,protože se všechno vysvětlí. Přesto,že jsem se zachovala poměrně férově,tudíž jsem neřekla,že vím kdo to byl,ale použila jsem zázračné slovo "někdo". Dopadlo to následovně: kdosi křičel,že jsem šprtka. Holky se mě samozřejmě nezastaly. Od té doby jsem se stala neoblíbenou- pozor,neoblíbenou,takže žádná šikana.

Časem se všechno vyjasnilo a já byla pořád neoblíbená. Vlastně co říct-můj život byl všední- vstát,do školy,ze školy,na počítač a spát. Hodně holek se stejnými problémy propadlo řezání se a já nevím čemu všemu,ale mě se to nikdy netýkalo. Žil jsem si svůj život a psala si přes ICQ s lidmi,které jsem poznala díky internetu. Byli to lidé s vesnice,která je přes kopec. Pouze s pár z nich jsem se viděla v realitě,protože jsem neměla moc ráda okolí naší vsi.

Jeden den jsem se dohodla s Verčou,která mi byla přes počítačové spojení nejbližší,že se sejdeme v jejich vesnici. Kde je,to jsem věděla. Perfektně jsem se oblékla na schůzku s onou Verčou. Ne,nechtěla jsem udělat dojem,jenže těžko se bude bavit s někým,kdo na to nemá? Verča se mi totiž chlubila,že má tolik přátel,že může přebírat. Obuji si svoje conversky,které mi Verča doporučila. Máma řekla,že Verče dělám jen otroka a to jí neznám. Prý o nějaké Verče z sousední vesnice ví a nedělá dobrotu. Uvidíme.

Došla jsem,ale bolely mě nohy. Nechtělo se mi to říkat na rovinu ani vzdychat,ze strachu z oné Verči. Na zastávce stála nějaká holka v converskách,kouřila a měla v ruce láhev vodky. Slyšela jsem nějakého sedmnáctiletého kluka jak jí oslovuje jménem Verča. Pak si mě všímá,osloví mě:" Ty seš Jana?" Kývnu hlavou a jdu k nim. Nabádají mě,abych si vzala taky. Nechci,protože mě všichni dost poučovali a vím co to s člověkem udělá. Navíc,Verče je dvanáct jako mě,tak jak může...Dělat tohle? Zatuhnul mi úsměv,ale nechtěla jsem se ztrapnit. Jenže s Karin a naší bývalou partou jsme tohle nikdy nedělaly.

Chtěla jsem být stručná a oné Verče jsem řekla,že jí jdu pouze oznámit,že s ní dneska nemůžu být. Načež mi řekla:"No,ale dyť si řikala,že tu budeš až do sedmi..." Musela jsem něco narychlo vymyslet a proto jsem vzdychla:"Jenže babče se nějak udělalo blbě a přijede k nám." V ten okamžik to asi nebyla nejlepší výmluva,ani mě samotné to nedávalo smysl. Verča zkrabatila čelo:" Ona k vám přijede,když jí je blbě?" Nemám dědu,takže v tomhle okamžiku jsem měla poněkud náskok:"Není nikdo,kdo by se o ní v místě kde bydlí postaral...Proto k nám jezdí když má problémy. Sama to těžko zvládá když je zdravá,natož v stavu nemocném." Ten kluk mě přejel očima a zamumlal cosi. Nelíbil se mi,byl celý černém. O těch se říká že jsou EMO. Moc o nich nevím,jak pak by,když jsem se s takovými nesetkala.

Po dvaceti minutách vyjednávání,které skončilo Verčinými slovy:"Tak snad budeš za tejden moct" jsem odešla. Byly čtyři hodiny,parné léto. Sama jsem se divila,že já,co nikdy nelhala vůbec lhát umím. Doma mě k mému udivení opravdu čekala babička. Usmívala se a vypadala zdravě. Hned se mě zeptala:"Tak tos tam moc dlouho nepobyla,co?" Kývla jsem hlavou a zamumlala,že onu Verču už nikdy nechci vidět. Mámě evidentně došlo,proč jí nechci vidět a tak mi řekla:"Je dobře,že sis uvědomila,co je ta Veruna zač. Nechci aby ses s ní bavila,ale nebudu ti bránit." Musím v tomto dát mámě za pravdu. Jenže s kým se budu bavit,když ne s Verunou? Ten den jsem se ještě omlouvala Karin a všem holkám. Karin je jakoby královna,má hlavní slovo. Záleží hlavně na ní,jestli mi vůbec někdy odpustí. Doufám,že ano.

Ráno se mnou nikdo ani nepromluvil. Všichni mají dost svých starostí. Když jsem vyšla z domu,stály tam holky. Karin řekla:"Moc jsi nám chyběla,ale neměly jsme odvahu ti něco říct..." Cestou do školy se všechno vyjasnilo,až přespříliš,řekla bych. Renča mi nakonec řekla:"Chtěly jsme si za tebe najít do party náhradu,tak jsme čirou náhodou našli Verunu z vedlejší vesnice." O Veruně jsme si řekli své a byly z nás nejlepší kamarádky. Zase .

Chápu,že se jedná o poněkud ubohou povídku,ale berte to jako akutní výplodek mojí fantazie bez zábran.


Autorka je Great Mhery, jejíž blog sídlí zde. Všechno si vymyslela a tudíž za nic neručí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Klikni jako znak podání ruky...

Klik...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama